logo Facebook
i slova jsou činy

Aleš Rozehnal: POŽADAVEK NA OBJEKTIVITU A VYVÁŽENOST JE U KOMERČNÍCH TELEVIZÍ PŘEŽITEK

10. října 2019 13:00

Zatímco Poslanecká sněmovna svou činnost v mediální oblasti omezila na volby členů mediálních rad a blokování projednání výročních zpráv České televize, mezi odborníky se začalo živě diskutovat o skutečných problémech. Před dvěma týdny zorganizoval Český národní výbor Mezinárodního tiskového institutu kulatý stůl o svobodě slova v České republice. „To bude vždycky zásadní téma, protože svoboda slova nemůže být nikdy bezbřehá. Naráží na miliardy různých omezení a hranic, které spočívají například v národní bezpečnosti, veřejném pořádku, ale třeba i v tom, co pociťuje každý z nás ve svém soukromí - v osobnostních právech, ve cti a důstojnosti,“ řekl expert na mediální právo, docent právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Rozehnal v novém rozhovoru Českých médií. Najít však rovnováhu mezi právem vyjadřovat svoje názory a třeba právy osobnostními je čím dál složitější. „Novináři si musí dávat pozor na obrovské množství problémů, které mohou způsobit, protože mají velkou moc, kterou si často ani neuvědomují. Ta moc spočívá v tom, že jednou vyřčené a jednou publikované slovo může způsobit nenávratné škody. Nelze je nikdy plně reparovat, lze je jen zmírnit,“ vysvětlil Aleš Rozehnal.

Pravidla práce novinářů určují nejen zákony, ale také kodexy a judikáty soudů. „V České republice se vůbec nikdo nevěnuje etikou žurnalistické práce. Naplno se to projevilo, když se na jednom serveru objevil rozhovor s osobou, která zřejmě má duševní postižení. Rozběhla se debata, jestli je či není možné takový rozhovor vysílat či nikoliv. Zdali ten zájem veřejnosti na informování je větší než zájem na soukromí té osoby, která může být navíc ještě vážně nemocná,“ popsal Aleš Rozehnal problematiku etického rozměru novinářské práce na příkladu rozhovoru Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka s Andrejem Babišem juniorem z listopadu minulého roku. „Toto je oblast, která je u nás málo prozkoumaná a je to škoda. Nikdo neví, kde vlastně ty hranice leží. Jaké informace je možné přinášet o dětech, o nemocných, o duševně postižených…Tohle by si zasloužilo větší pozornost třeba na žurnalistických fakultách, ale i v rámci žurnalistické komunity.“

Mají novináři z veřejnoprávních médií právo projevovat osobní politické názory na sociálních sítích – na svém facebooku nebo twitteru? „Zákon říká, že objektivní a nezávislé má být vysílání. O samotných novinářích nehovoří vůbec. Ono si lze těžko představit, že bychom měli naprosto objektivního a nezávislého novináře. To by vlastně znamenalo, že máme novináře, který nemá na nic vlastní názor, který žije ve vzduchoprázdnu, který vůbec není ovlivněn těmi událostmi, o kterých referuje. Takového novináře já bych nechtěl poslouchat, ten by mě nezajímal,“ vysvětlil Aleš Rozehnal. „Je správně, že má nějaké hodnoty, že má názor. Samozřejmě – pokud je prezentuje, musí to dělat co nejvíce odosobněně. To, že má nějaký názor, to, že má názor to médium, že má nějakou editoriální politiku? Vždyť to je přece správně! Podle toho si přece čtenáři právě to médium vybírají. Kdybychom tady měli sto objektivních a vyvážených médií, tak by se nelišily.“ A byla by to nuda.

Potřebuje například Česká televize vnitřní předpis, který bude upravovat to, jak se na osobních účtech smí chovat její novináři, zaměstnanci? „Určitě to má smysl. Já tedy si nejsem vědom toho, že by se novináři a zaměstnanci zpravodajství dopouštěli nějakých excesů. Ale vytváření těch etických norem (takového soft law) určitě nějaký význam má. Dává to určité mantinely, určité vedení těm lidem, kteří tam nově nastupují. Takže, pokud ten předpis bude citlivě zpracován a pokud nebude narážet na nějaká osobnostní práva, práva svobodného projevu těch lidí, tak se domnívám, že to může být jen ku prospěchu věci.“

Odpovídají mediální zákony roku 2020? „Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání vychází z evropské audiovizuální směrnice. Tam prostor národních států není až tak velký. Nicméně možná je trochu překonána role regulátora. Když se ovšem podívám, co provází regulace všech elektronických médií a zejména České televize a Českého rozhlasu, tak je to snaha odsunout je mimo vliv exekutivy, a dokonce je odsunout mimo vliv politiky. To ale je tak trochu marná snaha, protože volbu mediálních rad necháváme na vrcholně politickém orgánu, kterým je Poslanecká sněmovna. Proto tam dochází ke směšným situacím, nedůstojným toho poslání těch rad,“ popsal v narážce na způsob nominování kandidátů do malé televizní či rozhlasové rady docent právnické fakulty Univerzity Karlovy a dodal, „Fakt, že politické strany jsou vyloučeny z toho, aby nominovaly své kandidáty, považuji třicet let po roce 89 za trochu překonané. Vždyť politické strany jsou také velmi důležitým hráčem na tom názorovém kolbišti občanů.“

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je definována jako ústřední orgán státní správy. „Je to něco obdobného jako ministerstvo. Přesto máme v zákoně, že ho mají řídit laici. Je to něco podobného, jako kdybychom se rozhodli, že ministerstvo hospodářství mají řídit laici,“ řekl Aleš Rozehnal s tím, že rada pro RTV je vlastně vrcholným (ovšem laickým) orgánem v oblasti audiovize. „To už není na úrovni doby.“

V současné době se fatálně změnily možnosti, jak dostat informace k občanům. Nejenže existuje velké množství rádií, ale dnes už i televizí a webů s obrazovým zpravodajstvím (včetně publicistiky). Kořeny požadavku na objektivitu a vyváženost komerčních televizí sahají do šedesátých let minulého století. „Tehdy bylo velmi málo přenosových cest, proto i málo kanálů. Musely se proto starat o to, aby byly objektivní a vyvážené,“ vysvětlil Aleš Rozehnal. „Když vidíme, jaký je současný stav elektronických médií, jaký je současný stav digitálních médií, tak je jich dostatečný počet na to, aby objektivita a vyváženost už nebyla nařizována zákonem, ale aby jí bylo dosaženo tím, že dochází ke střetu různých názorových proudů, různých myšlenek. Tedy vlastně způsobem, který funguje na trhu periodického tisku.“ To se týká komerčních rádií a televizí. Ta veřejnoprávní by svou regulaci včetně požadavků na objektivitu a vyváženost měla i nadále mít popsanou v zákonech.

Jak by se mohly měnit mediální zákony? Z jakých modelů si můžeme brát inspiraci? Potřebujeme v audiovizi tolik regulace? Máme i při současné velké regulaci dost informací o vlastnících audiovizuálních médií? Celý rozhovor Českých médií, tentokrát s expertem na mediální právo, docentem právnické fakulty Univerzity Karlovy Alešem Rozehnalem spustíte zde!