Česká média - Zápisník radního ČTK
logo Facebook
i slova jsou činy

Zápisník radního ČTK

11. července 2018 14:00 / autor: Petr Žantovský

Nikdy dříve jsem si nepsal žádné podrobné zápisy o různých aktivitách, jichž jsem byl účasten. Vždy jsem spoléhal na svou paměť a – v případech aktivit úředních – též na korektnost oficiálních zápisů z jednání či schůzí.

Dosud jsem prošel jedinou zkušeností, vzdáleně podobnou té, kterou procházím dnes; šlo o členství v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání v letech 2000-2003. Dnes tedy jsem členem Rady České tiskové kanceláře.

Rozdíl mezi oběma radami, jejich určením, pravomocemi a smyslem je značný a je popsán v příslušných zákonech - pro tzv. velkou radu – RRTV – je zásadní zákon č. 231/2001 Sb. (s mnoha následnými novelizacemi), pro ČTK a její Radu je stanoven zákon jediný, a to č. 517/1992 Sb., který za těch bezmála 30 let nebyl nikdy novelizován. Tuto skutečnost nepřipomínám náhodou – v mnohém dalším líčení sehraje mnohdy klíčovou roli.

Rozdíl je však ještě jeden, a ten je také u kořene rozhodnutí začít postupně psát a zveřejňovat tento zápisník. V RRTV, jakkoli jsme tam byli lidé různých názorů na leccos, přece jen šlo vždy o věcnou a kvalifikovanou diskusi, při níž se nehledělo na hodinky, předseda rady si nehrál na našeho nadřízeného, termíny zasedání se stanovovaly zásadně tak, aby bylo možné dosáhnout maximální účasti členů, a tedy relevance výsledků jednání, nikdo nepodnikal za zády těch ostatních žádné kroky, jimiž by omezoval jejich práva vyjádřit se k projednávaným záležitostem atd. Prostě byl to orgán velmi odpovědně si hledící své povinnosti jako orgánu státní správy, dbal na proceduru a také slušnost.

Jakkoli Rada ČTK není s RRTV srovnatelná statutárně (není orgánem státní správy, ale veřejného dozoru nad činností veřejnoprávního média), měla by pro ni platit stejná profesionální pravidla výše vyjmenovaná. Po necelém půlroce účasti v RČTK jsem zjistil, že v tomto ohledu je zde dosti rezerv. A protože dnes všichni právem skloňujeme slovo „transparentnost“, rozhodl jsem se přispět k transparentnímu informování veřejnosti, kterou v RČTK jako její člen dle zákona zastupuji, a psát tento zápisník. Bude obsahovat jednotlivá témata, postřehy, záznamy veřejných rozhodnutí (resp. moje rozdílné názory na ně) s cílem informovat veřejnost o tom, co v jejich zastoupení zjišťuji a s čím jsem konfrontován, a především: v čem vidím možnosti nápravy. Samozřejmě se budu důsledně držet všech zákonů vztahujících se nejen k ČTK, ale i k právu na informace a zacházení s nimi.

Volba do RČTK

Poprvé mi nominaci na členství v Radě ČTK (dále jen RČTK) nabídl v červnu 2017 tehdejší předseda volebního výboru Poslanecké sněmovny Martin Kolovratník (ANO). Akcentoval moji odbornost (doktorát a docentura v oboru teorie a historie médií, dlouholetá žurnalistická praxe) a také jistou pověst, která mě předchází: totiž že prosazuji ve všech odborných kontextech ty názory, které objektivně vedou ke zlepšení a pokroku, a to často bez ohledu na to, jak to může narazit na nesouhlas různých zájmových i politických společenství.

Kandidaturu jsem přijal, ale zdůraznil jsem panu poslanci, že nejsem a nebudu členem ANO ani jiné politické strany, jako jsem nebyl členem žádné ani v minulosti, a že mi velice záleží na tom, abych nebyl zvolen „jednobarevně“ jen hlasy nominujícího hnutí ANO. Že chci mít důvěru napříč politickým spektrem, protože chápu členství v RČTK nikoli jako službu politické straně, nýbrž veřejnosti. Když si přečteme § 2 zákona o ČTK, dočteme se, že „posláním ČTK je poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů“. Toto krédo stojí též v záhlaví příslušné kapitoly webových stránek ČTK. A poslání RČTK je definováno v §4 zákona o ČTK takto: „Orgánem, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu tiskové kanceláře, je Rada ČTK“. Z toho zcela jednoznačně a nedvojsmyslně plyne, že člen RČTK je v ní zástupcem veřejnosti, nikoli politického subjektu, a jeho úkolem je dbát na to, aby ČTK plnila svůj zákonem daný a výše uvedený úkol.

Tato moje podmínka nebyla pro nominující hnutí ANO překážkou, a jak jsem později při opakovaných volbách zjistil, hlasovali pro mne nejen poslanci ANO (v některé volbě dokonce ani jejich menší část), ale třeba i poslanci ODS, ČSSD, SPD či KSČM. Namítnete-li, že šlo o volbu tajnou, je to námitka relevantní, ale informace o tom, kdo pro mne hlasoval, jsem obdržel přímo od daných poslanců, a nemám důvodu jim nevěřit.

Dvojí volba do RČTK (v červenci a září 2017) skončila patem, ani jeden ze tří navržených kandidátů nezískal potřebnou většinu. Pak následovaly parlamentní volby. Po nich mne znovu oslovil poslanec Kolovratník se stejnou otázkou, totiž zda přijmu znovu kandidaturu (jak známo, parlamentní volby všechny podobné procedury anulují a nová Poslanecká sněmovna tak začíná od začátku). Přijal jsem za stejné podmínky jako předtím. Tentokrát jsem byl zvolen hned v první volbě, 28. 2. 2018, a to většinou 86 hlasů ze 155 přítomných. Má podmínka nadstranického hlasování byla splněna. Poslanců má hnutí ANO přesně 78, přičemž ne všichni byli hlasování přítomni a z těch, kteří byli, mne také jistě nevolili stoprocentně všichni. A i tak zde zbývá oněch 8 poslanců nad to. Zkrátka a dobře byl jsem vyslán do Rady ČTK jako zástupce veřejnosti, abych dle dikce zákona, spolu s ostatními členy RČTK, zastupoval ono právo veřejnosti na kontrolu tiskové kanceláře, jejímž posláním je „poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů“.

Do ČTK jsem vstupoval s několikerou ambicí. Protože, jako dlouholetý pedagog zabývající se teorií a praxí médií, jsem samozřejmě znal základní strukturu a fungování ČTK, bylo pro mne relativně jednoduché vytknout si nějaké konkrétní cíle, s nimiž jsem se nijak netajil a dokonce jsem je sdělil i různým médiím (TV interview pro Česká média, DVTV a další).

První z těch cílů je nejambicióznější, ale také takříkajíc nejveřejnoprávnější. Nabídl jsem Radě i vedení ČTK, že se pokusím hledat cesty, jakými by se daly získat prostředky na digitalizaci fotoarchivu ČTK, který čítá přes 7milionů snímků za celé stoleté období její existence (ČTK vznikla, stejně jako naše republika, 28.10.1918). Podle mého jde doslova o národní památku, ačkoli za tuto nebyla dosud bohužel nikdy formálně vyhlášena. Každopádně pro historika médií je to učiněný skvost a poklad. A tento poklad byl dosud uchován v digitální podobě jen ze zanedbatelného promile – pár desítek tisíc snímků, obvykle na komerční objednávku. Na kompletní digitalizaci, podle sdělení generálního ředitele ČTK Jiřího Majstra, agentura nemá prostředky. To mi přišlo jako ze špatného snu. Televizní a filmové archivy se digitalizují s masivní podporou státu, a fotobanka ČTK je „Popelkou“? Proč?

Druhý cíl, který jsem si vytkl jako směr svého působení v RČTK, rovněž souvisí s už dvakrát citovanou větou ze zákona: „poskytovat objektivní a všestranné informace pro svobodné vytváření názorů.“ Každý ví, že jsme dnes obklopeni a přehlceni nekonečným množstvím informací či údajů, jejichž relevanci a validitu málokdo dokáže, už kvůli tomu množství, objektivněji posoudit. Výše uvedená věta ze zákona obsahuje dva požadavky: „poskytovat objektivní informace“ a „poskytovat všestranné informace“, a to obojí s cílem umožnit veřejnosti „svobodné vytváření názorů“. Oba požadavky považuji za rovnocenné. K čemu je „všestrannost“, chybí-li „objektivita“? A neprotiřečí si toto dilema už z podstaty? Jak mohou být nedostatečně objektivní informace zároveň všestranné? Nedostatek všestrannosti ovšem naopak ubírá na objektivitě.

Proto mým druhým cílem, s nímž jsem vstupoval do RČTK, bylo a zůstává přispět ze všech sil ke kultivaci žurnalistického prostředí v agentuře. Co to znamená? Nezveřejňovat polopravdy, dohady a zájmově posunuté „informace“, nezastírat fakta, nezamlčovat události, a naopak nepřeceňovat jiná fakta, nedávat veřejnosti jen výseč skutečnosti, ale pokud jen možno skutečnost celou. A tyto informace nepodkládat expresivním či jakýmkoli jiným hodnocením, protože jak se učí hned v prvním semestru každé novinářské školy, nejhrubší chybou žurnalisty je směšovat zprávu a komentář, informaci a názor. To je bráno jako manipulační technika, a ta v žádném případě nemá ve zpravodajské agentuře, nadto veřejnoprávní, jako je ČTK, žádné místo.

Nechci tím říci, že se to v ČTK děje denně, ale děje se to. Občané na to upozorňují. Hned první zasedání, jemuž jsem byl přítomen (vše lze dohledat veřejně v zápisech ze zasedání RČTK na webu ČTK), projednávalo stížnost občana, který – podle mého oprávněně – kritizoval, že ČTK vkládá již do titulků svých zpráv hodnotící epiteta typu „nesystémová strana“, „ultrapravicový subjekt“ atd., aniž dále dokládá, jak k takovému hodnocení došla. (Mimochodem pikantní je, že tím konkrétním „ultrapravicovým subjektem“ bylo nazváno italské Hnutí pěti hvězd, které má k politické pravici asi tak blízko, jako Mao-Ce-Tung.) Stížnost byla dle standardního postupu předána generálnímu řediteli Majstrovi k vyjádření, které poté obsahovalo - podle mne – nepřijatelnou argumentaci: „Tak to dělají všechny velké tiskové agentury, třeba Reuters“. Asi je zbytečné připomínat, že Reuters a další jsou agentury privátní, kdežto ČTK veřejnoprávní. V následném hlasování bylo vysvětlení GŘ přijato většinou služebně starších členů, čímž jako by bylo řečeno, že ČTK má bianco šek na nálepkování politických subjektů, hnutí či událostí, „protože to tak dělají všichni“.

Potíž je opět v tom slůvku „manipulace“: Etiketizace je jednou z nejčastějších manipulačních technik. Chcete-li kohokoli vyřadit z relevantní diskuse či tzv. slušné společnosti, nasadíte mu nálepku „nesystémová“, „ultracokoli“ atd., a dál se s ním nemusíte zabývat. Tím ale nebezpečně ovlivňujete společenský názor na danou věci či fenomén, manipulujete veřejným míněním. A to rozhodně není úkolem tiskové agentury, natož veřejnoprávní.

V této diskusi jsem se utvrdil v tom, jak moje výše uvedená ambice č. 2 je důležitá, ale také jak těžké bude vůbec o tomto problému začít racionálně debatovat, natož měnit zaběhnuté, a tedy pohodlné návyky.

Třetí ambicí bylo rovněž pomoci ČTK v jedné úctyhodné a léta praktikované aktivitě, totiž Akademii ČTK. Jde o kurzy různých mediálních dovedností vedených zkušenými praktiky na příslušné úrovni. Jako člověka s dlouholetou vysokoškolskou praxí mne ihned napadlo, že by bylo vhodné tuto de facto kurzovní aktivitu zúročit a statutarizovat a zkusit vytvořit na bázi a na půdě ČTK návrh bakalářského studia praktické žurnalistiky, který by se opíral právě o obory a odborníky z Akademie ČTK. Když jsem s tímto nápadem seznámil při osobním jednání pana GŘ Majstra, pravil, že to je i jejich ambice a že by to bylo skvělé. Měl jsem tedy za to, že jsme našli společnou řeč. V tom smyslu jsem pak o tomto jednání informoval na zasedání Radu. Jaké bylo pak moje překvapení, když vzápětí rozeslal předseda RČTK Miroslav Augustin radním hromadný email, v němž popírá obsah mého rozhovoru s GŘ Majstrem, jemuž nebyl přítomen (to samo o sobě je bizarní), ale dává zjevně najevo, že si vedení ČTK prostě nepřeje, aby jim kdokoli z RČTK byť jen pomáhal. To už mi, jak se lidově říká, hlava nebere.

Pokud to jen trochu možné, budu vás v následujících pokračováních tohoto zápisníku provázet životem v Radě ČTK, o němž jsem ani trochu nepředpokládal, že bude tak „dobrodružné“, a musím říci, že je to metafora, kterou bych raději nevyslovil. A věřím, že i tento zápisník trochu přispěje k tomu, aby se věci v dané instituci začaly vyvíjet méně dobrodružně, možná více nudně, zato však podle všech pravidel – a s prominutím – též podle zdravého rozumu.