logo Facebook
i slova jsou činy

David Břinčil: Aby mohla Česká televize plnit úkoly uložené zákonem, musí na to mít dostatečné množství prostředků

19. listopadu 2018 18:18 / autor: Monitor

Na začátku března vznikla petice Braňme média veřejné služby. Byla to jedna z reakcí na inaugurační projev Miloše Zemana a na jeho návod jak odvolat stávající Radu České televize v TV Barrandov. Petici podepsalo 18 tisíc lidí a petiční výbor jí poslal do Senátu. Horní komora se peticí zaobírala až na podzim. Z iniciativy Jiřího Oberfalzera (ODS) zorganizovala 23. října veřejné slyšení. Česká média přináší informace z vystoupení některých hostů.

Finanční ředitel České televize  David Břinčil: "Připadl mi nelehký úkol – tu debatu trochu srazit na zem, a mluvit o penězích. Protože to bez nich opravdu nejde. Jak řekl pan předsedající, jelikož jsem zástupcem současného vedení České televize, pokusím se svůj příspěvek položit do obecnější roviny ohledně financování veřejnoprávních médií. Konkrétně jsem si vzal na pomoc principy, které definovala Evropská vysílací unie ohledně financování veřejnoprávních vysílatelů. Definovala čtyři základní principy, které jsou nutné k tomu, aby veřejnoprávní média mohla fungovat a plnit svou úlohu.

Prvním principem je, že financování veřejnoprávních médií musí být dostatečné a stabilní. Dostatečné znamená, že prostředků musí být dostatek na to, aby televize nebo rozhlas mohly plnit své poslání, své úkoly. Jak říkali mí předřečníci, mluvili o základních hodnotách a principech, o prosazování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti. Tyto principy nebo cíle jsou definovány i v zákoně o České televizi.

Vedle toho však existují konkrétní úkoly a cíle, které Česká televize má a který jí dává zákon. Například musí vysílat minimálně čtyři celoplošné programy, musí provozovat multiplex veřejné služby, aby se signál vůbec mohl dostávat do domácností. Má za úkol budovat síť vlastních zpravodajů, ať už regionálních, nebo zahraničních. Musí k pořadům vyrábět skryté titulky, aby byly pořady sledovatelné i pro lidi s různými handicapy. Má a musí podporovat českou filmovou tvorbu. Aby mohla televize nebo rozhlas tyto úkoly plnit, musí na to mít dostatečné množství prostředků. To je ta dostatečnost. S tím ale zároveň souvisí i stabilita, tzn. nějaká předvídatelnost toho, kolik prostředků médium veřejné služby bude mít v jakém roce. Bez této znalosti nelze dělat dlouhodobé projekty. Nelze investovat. Nelze inovovat. Zvlášť v dnešní době, kdy se mediální trh mění velice rychle a vznikají nové způsoby distribuce obsahu. Bez možnosti dlouhodobě inovovat a investovat do nových technologií by se veřejnoprávní média stala zastaralými. Nebyla by schopna konkurovat tomu, co se na trhu děje. I taková věc – jako sportovní práva, která televize nakupuje, jsou dlouhodobou investicí. Televizní práva se nakupují mnoho let dopředu, než se daná událost, velké sportovní události, jakými jsou mistrovství světa ve fotbale či olympiády konají. Bez důvěry v to, že televize bude mít prostředky i za 4 až 5 let, nemohla by se zavazovat ke koupi těchto sportovních práv. Výroba seriálů, dramatické tvorby také trvá až 2 roky. Bez důvěry v to, že televize bude mít za 2 roky na to zaplatit, co postupně vyrábí, by nebyla schopna vůbec tyto projekty vyrábět.

Co je z možností financování nejlepší nebo nejlépe plní toto kritérium? Když se vychází z průzkumů nebo statistik, které dělá Evropská vysílací unie, která sleduje své členy, a je jich přes padesát, tak je to televizní poplatek, forma financování skrz televizní poplatek, tzn. přímá platba obyvatelstva veřejnému médiu, která zabezpečuje tu stabilitu nejvíce. Další dva způsoby financování, ať už přímo ze státního rozpočtu nebo přímo přes komerční příjmy jsou méně stabilní, než přes televizní poplatky. Není to jenom můj názor, ale vyplývá to z čísel, která jsou k dispozici za poslední roky.

Co je zároveň potřeba dodat a co je třeba mít zabezpečeno v rámci financování, aby bylo stabilní a dostačující, je definice poplatníka. Jak víte, dnes je poplatník, ať už televize nebo rozhlasu, definován přes obrazový přijímač. Vidím tady velmi mladých posluchačů, kteří ne všichni nutně konzumují obsah, ať už televize nebo rozhlasu, přes klasické přijímače. Dnes lze konzumovat tyto programy i přes počítač, tablety, telefony atd. Proto zřejmě definice poplatníka přes klasický televizní přijímač už dneska není dostačující, není aktuální. Tato definice poplatníka nám potom ovlivňuje nebo definuje rozsah peněz, které má to které médium k dispozici. Pro stabilitu je pak důležité navázání těchto prostředků na určité makroekonomické ukazatele. Každá společnost, každá ekonomika se vyvíjí. V dlouhodobém horizontu roste, i když s menšími výkyvy v jednotlivých letech, ale dlouhodobě je trend rostoucí. Rostou vstupy. Rostou ceny. Co jste si mohli za 100 korun koupit před deseti lety, je jiné, než si můžete koupit dneska. Dneska si za stokorunu koupíte méně, než před deseti lety. Proto je důležité mít mechanismus navázání financování veřejnoprávních médií na makroekonomické ukazatele. To je ten první bod, stabilita a dostačující financování k dosažení cílů veřejnoprávních médií.

Druhé kritérium nebo princip, které Evropská vysílací unie definovala je, že financování by mělo být nezávislé na politických zásazích. Samozřejmě, že ve finále je to politická reprezentace, parlament, který definuje veřejnoprávní médium. Definuje, jak má být financováno. Ale tato definice by měla být obecná. Měla by vycházet z nákladovosti. Z toho, kolik prostředků je potřeba, nikoliv z toho, jaká je aktuální politická situace. Jakmile jsou jednou tato pravidla nastavena, ať už je to definice poplatníka za množství peněz, které má výše toho poplatku a ideálně i navázání na makroekonomické ukazatele, nemělo by se dále do principů nebo do těchto transparentních pravidel zasahovat. Zase se zde vracím k tzv. indexaci, tj. nastavení televizního poplatku na vývoj v ekonomice, které v současné době v ČR nemáme, ale i z tohoto pravidla, které Evropská vysílací unie definovala vyplývá, že je jednou z podmínek zachování ekonomické nezávislosti veřejnoprávních médií. Třetím kritériem či principem, které by mělo financování splňovat je, že by mělo být spravedlivé a obhajitelné. Tento princip už je méně uchopitelný a vychází z pohledu občanů dané země, jak vnímají dané médium. Jak vnímají nutnost, že mají za danou televizi nebo rozhlas platit, přestože se možná na ni nutně nedívají, možná nekonzumují všechny pořady, které veřejnoprávní média v dané zemi vysílají. Přesto vnímání veřejnosti, jejich ochota dobrovolně platit a podílet se na financování veřejnoprávních médií je důležitá. Zde se vracíme k tomu, co zde bylo řečeno a z čehož vychází zde zmíněná petice. Je potřeba občanům stále vysvětlovat důvod existence veřejnoprávních médií, že důvodem jejich existence není pouze to, aby existovala další televize nebo další rozhlas, které budou vytvářet obsah, ale že jejich cíle jsou – jak jsou definovány v zákonu o České televizi, tzn. naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti. Vysvětlovat občanům znovu a znovu, že za tyto cíle má cenu přispívat na existenci veřejnoprávních médií.

S vnímám spravedlnosti je potom spojeno i to, že by mělo být zákonem, což také v případě ČT a ČRo existuje, že určité skupiny obyvatel, občané s nižšími příjmy nebo nad určitý věk by měli být osvobozeni od placení televizního poplatku, aby zde existovala určitá solidarita. A aby to vnímání o spravedlnosti bylo naplněno. Zároveň s tím souvisí i bod, o kterém jsem již mluvil a ke kterému se vracím, a to je definice poplatníka. Aby občané vnímali, že placení veřejnoprávních médií je spravedlivé, povinnost by se měla vztahovat na většinu obyvatel. Nejenom na ty, kteří vlastní klasický televizní přijímač, kterým je poplatník definován dnes a který možná bude méně a méně. Pokud bychom se dostali do situace, že většina lidí bude konzumovat veřejnoprávní média nebo jejich obsah jiným způsobem, tak nebude placení poplatků vnímáno jako spravedlivé, protože bude omezeno pouze na malou skupinu obyvatel.

Čtvrtým a posledním kritériem a principem pro nastavení financování veřejnoprávních médií je, že by financování mělo být transparentní a odpovědné. Zde je to primárně úkol pro veřejnoprávní média, aby dokázaly vysvětlit veřejnosti, jakým způsobem hospodaří a jakým způsobem používají jejich peníze, které platí skrz televizní poplatky nebo daně. Měly by zveřejňovat rozpočty na jejich plány, co s jejich penězi chtějí dělat a jak je chtějí používat. Měly by zveřejňovat účetní závěrky, účetní zprávy. Aby si občané mohli zkontrolovat a aby viděli, jak s jejich prostředky je nakládáno. Obě tyto povinnosti, ať už rozpočet, nebo následně výroční zpráva o hospodaření v případě České republiky jsou povinností vyhotovovat a zveřejňovat. Výroční zpráva je projednávána a ve finále schvalována Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR. Sám z vlastní zkušenosti vím, že v této oblasti máme možnost stále doplňovat a vysvětlovat lidem více, jak jsou jejich prostředky využívány, aby vnímali to, že když platí na základě zákona povinně nějaký poplatek, tak za něj dostávají službu, která je adekvátní této hodnotě.

Vzájemná odpovědnost vůči obyvatelům, vůči poplatníkům je potom velice pěkně potom vidět i na poplatku, na přímé platbě od obyvatel vůči médiu veřejné služby. Že tam je přímá vazba. Lidé si platí svou televizi. Z výzkumů, které se dělaly nejenom v České republice, ale i v rámci BBU je prokázáno, že lidé tuto vazbu vnímají více, když platí přímo svůj televizní nebo rozhlasový poplatek, než když je placen např. nepřímo z daní, které vybírá stát, a z toho balíku peněz část přidělí televizi nebo rozhlasu. Obyvatelé nebo občané potom mají tendenci toto financování nebo tuto vazbu tam vidět méně, než při placení poplatků. (Předsedající: Upozorňuji na čas, pane kolego...) Už končím... Zmínil jsem základní 4 principy, kolem kterých se dá hodnotit, jestli financování v dané republice, v dané zemi funguje, nebo nefunguje. Na základě dat sesbíraných v rámci Evropské vysílací unie vyplynulo, že vlastně ve všech 4 principech tím, co je pomáhá naplňovat nejvíce, tyto principy, je placení veřejnoprávních médií prostřednictvím televizního poplatku, tzn. když si občané přímo platí tato média veřejné služby."