logo Facebook
i slova jsou činy

Karel Hvížďala: Parlament (například v Německu) nemůže vydírat veřejnoprávní média pomocí toho, že nenavyšuje poplatky

15. listopadu 2018 13:00 / autor: Monitor

Na začátku března vznikla petice Braňme média veřejné služby. Byla to jedna z reakcí na inaugurační projev Miloše Zemana a na jeho návod jak odvolat stávající Radu České televize v TV Barrandov. Petici podepsalo 18 tisíc lidí a petiční výbor jí poslal do Senátu. Horní komora se peticí zaobírala až na podzim. Z iniciativy Jiřího Oberfalzera (ODS) zorganizovala 23. října veřejné slyšení. Česká média přináší informace z vystoupení některých hostů.

Publicista Karel Hvížďala"Zažíváme teď druhý útok na veřejnoprávní média. Ten první byl za Václava Klause. Tehdy šlo o to, že chtěli privatizovat. Vzpomeňme si na jeho výrok, že veřejnoprávní instituce – to je kočkopes. Že věci mají být buď státní anebo veřejné. A že – a to byla tenkrát lež – ve Spojených státech nic takového neexistuje, tak je tam demokracie. Přitom naopak – po vzoru veřejnoprávních médií v Americe v 60 letech – se založila Public Broadcasting Services (PBS), což přesně napodobovalo veřejnoprávní média. Jediný rozdíl je v tom, že tam musí mít 51 % soukromý sektor a zbytek mají země, univerzity, církve, města atd.

Tento druhý útok jde zase proti tomu principu – chtějí to zestátnit. Důvody jsou velice legrační. Říkají, že by to bylo transparentnější, než jsou instituce veřejnoprávní. Kvůli tomu bych právě připomněl, jak předloha veřejnoprávnosti vznikla. Vymyslel to vlastně John Read, čtyři roky poté, co British Broadcasting Company existovala, v roce 1926, když zjistil, že – tenkrát totiž probíhala generální stávka v Anglii – a on, když si hodnotil práci své vlastní stanice, tak zjistil, že stanice nadržovala vládě. Že hlasy, které šly proti postojům vlády, tam měly mnohem menší prostor. Cítil to vnitřně jako selhání.

Druhý moment, který ho už tenkrát štval, byl, že majitelé licencí v Company ho tlačili k tomu, aby víc vysílal komerční hudbu, pop music bychom dneska řekli, tzn., aby víc přilákal posluchačů. Ale on si zase uvědomil, že pokud to má být veřejná služba, tak nejde o počty, ale jde naopak o šířku nabídky, že je povinnost veřejné služby je nabízet od těch nejtěžších až po nejlehčí žánry, a dát možnost lidem si vybrat. To jsou dva momenty, které platí dodneška. To jsou hlavní důvody, proč ta veřejnoprávní média mají smysl a proč bychom měli vědět, že spolu s prestižními novinami a jinými médii tvoří základ liberální demokracie. Proto je třeba to chránit. Principy jsou stále stejné. Všechno ostatní jsou jen zástěrky na to, jak ovládnout tato média.

Samozřejmě, my jsme opisovali ten model. Jako původně British Broadcasting Corporation (Company se změnilo na Corporation) z toho vycházeli Němci po druhé světové válce, když tam přišli osvětoví důstojníci, Američané a Angličané, kluci z Harwardu a Oxfordu a Cambridge, mimochodem jeden z nich byl sudetský Němec, který uměl dobře česky, tak jenom s tou německou důkladností ten model britský přepsali na „öffentlich-rechtlichen sender anstalten“. To je model, který funguje, z kterého jsme to my opisovali. Bohužel, nedůsledně.

Takže tři hlavní momenty, které dovolují právě ty spory a ještě nějakou manipulaci s těmi médii, nejsme schopní tady uplatňovat. Za prvé. Ředitel je volen na přesné období různě v různých zemích, dejme tomu, většinou na pět let. Nemůže ho žádná rada odvolat. Odvolat ho může jenom soud, když udělá trestný čin, znásilní sekretářku, ukradne milion... To je první důležitá věc. Čili není možné s tím lehce manipulovat. On má dostatek času, aby naplnil program, s kterým do funkce vstoupil. Za druhé. Parlament nemůže vydírat veřejnoprávní média pomocí toho, že nenavyšuje poplatky. V Německu je to tak, že o kolik procentních bodů stoupne spotřební koš, o tolik procentních bodů se automaticky navyšuje poplatek. Schvaluje to sice Bundestag, tedy parlament, ale nikdy se nestalo, že by někdo proti tomu z těch stran něco měl. Vždycky to prošlo. Za třetí. Rady nemají jenom pár členů. Jsou to desítky členů. V Berlíně to mělo jednou 110 lidí, což je důležitý fakt kvůli tomu, že není možné s těmi lidmi manipulovat tak snadno, jako když je jich tam 10 nebo 9; není možné je ovlivňovat. Rady jsou složeny někde i ze zástupců politických stran. Ale většinou jsou to představitelé univerzit, církví, občanských společností, odborů atd. A nejsou to vlastně zástupci čtenářů, posluchačů nebo diváků. Ale jsou to mediální odborníci. Většinou to bývají univerzitní profesoři těchto oborů, kteří tomu doopravdy rozumějí. A nejsou schopní říkat nějaké „bláboly“. Toť vše. "