logo Facebook
i slova jsou činy

Stížnosti na jednání člena Rady Českého rozhlasu Tomáše Kňourka

09. října 2018 10:00 / autor: Jan Mrzena

Rada Českého rozhlasu na několika svých zasedáních řešila, jestli vysílání pořadů o literatuře na Vltavě neohrožuje mravní vývoj dětí. To samo o sobě se dá pochopit. Z radního pábení vznikla ovšem kauza. Jednak proto, že při vlastní diskusi došlo k osobním invektivám lidí z kulturní stanice Českého rozhlasu, jednak proto, že Tomáš Kňourek své názory v rozšířeném podání sdělil i Parlamentním listům. Ponechme stranou fakt, že podobně neopatrně postupoval Tomáš Kňourek i v (dnes už naštěstí překonané) kauze "Kroupa" na přelomu roku.  Rada v září dostala celkem 33 stížnosti posluchačů, které se týkaly kauzy pořadu stanice Vltava „Ahoj! aneb Na počátku byla voda!“. Posluchači si stěžovali hlavně na výroky radního Tomáše Kňourka publikované v Parlamentních listech. Kvůli kauze přišly na radu i otevřené dopisy Svazu českých knihkupců a nakladatelů, Obce překladatelů, Asociace spisovatelů a PEN klubu. Nakladatelé zaslali otevřený dopis také Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ve stížnostech se objevily i hlasy volající po rezignaci radního.  Za všechny stížnost posluchačky (jména od platnosti GDPR RČRo nezveřejňuje):


"Vážení členové Rady Českého rozhlasu, vážený pane řediteli,


obracím se na Vás v reakci na dění kolem úryvku z románu Alana Hollinghursta Linie krásy, který zazněl na stanici Vltava v sobotu 7.7. 2018 dopoledne. Tento román jsem před dvanácti lety přeložila do češtiny. Jelikož tedy Alan Hollinghurst promlouvá už mnoho let k českým čtenářům také zčásti mým prostřednictvím a text této knihy důvěrně znám, ráda bych vyjádřila své stanovisko k celé situaci.


Nejprve mi dovolte zareagovat obecně na pobouření nad dopoledním odvysíláním inkriminovaného úryvku – přesněji řečeno oné jedné věty popisující mužské tělo v plavkách. Jako matka malých dětí zodpovědně prohlašuji: jsem si plně vědoma toho, že stanice Vltava je určena primárně dospělým. Pokud by moje děti předmětnou větu zaslechly, a spolu s ní i slova „penis“ a „koule“, určitě bych jim ji dokázala vysvětlit, to patří k rodičovskému údělu. Troufám si odhadnout, že dětí nenávratně zasažených tímto krátkým popisem, který byl součástí dvouhodinového literárního pásma pro dospělé posluchače, bude naprosté minimum. Chápu ale, že podnět byl vznesen a že se jím rada musí zabývat – ostatně předpokládám, že podobné podněty řeší její členové týden co týden, což není nic záviděníhodného.


To, co naprosto nechápu a čím jsem zděšena, je však medializovaná reakce radních obecně a zejména pak reakce radního Tomáše Kňourka v Parlamentních listech, https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Pornograficke-extempore-Duhove-neomarxisticke-slunce-nad-stanici-Ceskeho-rozhlasu-Radni-Knourek-se-obava-co-bude-priste-umelecke-okenko-Pedofilie-545507 (cituji: „Alan Hollinghurst je podle mě homosexuální aktivista převlečený za spisovatele. Uvedené oplzlosti svědčí o úrovni společenského života Velké Británie, země, která je dobrovolně zaplavována tou nejodpudivější formou islámu, kdy do některých městských čtvrtí domorodci raději nechodí, ‚lidé‘ se asi z dlouhé chvíle polévají kyselinou a bodají nožem. Fakt, že je zde za slavného spisovatele vydáván chlípník, nelegitimuje Český rozhlas, aby takové prasečiny poslouchaly naše děti. Tak špatně, jak dnešní Velká Británie, na tom ještě Česká republika není a doufám, že nikdy nebude.“)


Alan Hollinghurst, radním Kňourkem označovaný za chlípníka píšícího prasečiny, který se za spisovatele pouze vydává, je významný britský autor, s jehož tvorbou se naši čtenáři mohli poprvé seznámit právě prostřednictvím odeonského vydání Linie krásy v roce 2006. V Británii vyšel román o dva roky dříve a získal nejprestižnější britskou literární cenu – Man Booker Prize. (O několik let později vyšel česky ještě Hollinghurstův román Cizí dítě.) Česká verze knihy knihy tedy existuje dvanáct let, dočkala se tu druhého vydání, ohlasy byly veskrze příznivé a za celou dobu jsem nezaznamenala jedinou šokovanou reakci ze strany současných členů Rady. Jde o brilantně napsaný vztahově-společenský román o osobním a politickém zrání v době thatcherismu. Hrdina, kultivovaný, idealistický mladík, se v něm střetne se světem pokryteckého snobství a privilegovaných nekulturních buranů, a bolestivě narazí. Kniha pojednává mimo jiné i o drsném nástupu epidemie AIDS – a skutečně obsahuje mnoho otevřeně sexuálních pasáží, ale citovaný úryvek (ukázka trvala zhruba sedm minut a kromě oné jedné popisné věty je víceméně celá o plavání) k nim v žádném případě nepatří. „Tvrdá pornografie“, za kterou je tato pasáž v reakci radních označována, vypadá skutečně jinak. Pokud někdo zaznamenal v médiích jen reakci rady, ale samotnou ukázku si nevyslechl, mohl nabýt mylného dojmu, že byl na Vltavě opravdu odvysílán pornografický text. Nicméně, jak jsem už uvedla výše, chápu, že podnět posluchačů nejde jen tak smést ze stolu, ať už si o problematičnostiukázky osobně myslím cokoliv.


V žádném případě však nerozumím tomu, jak se pan radní Kňourek ve svém následném obecném hodnocení Hollinghurstova díla na stránkách Parlamentních listů dostal od mezinárodně ceněného, čtrnáct let starého románu k islámu, homosexuálnímu aktivismu, „polévání kyselinou“, „bodání nožem“ a neurvalým osobním útokům na ředitele stanice Vltava („zavilý obhájce těchto prasáren“), nemluvě o jeho nepodložených spekulacích o pedofilii a podobně v závěru článku. Tím jsem hluboce šokována zase já, už proto, že zde nevidím jakoukoliv logickou spojitost: zejména nevidím žádnou souvislost mezi homosexualitou a islámem a nechápu, jak přesně může jeden starší literární text ovlivňovat dnešní společenskou situaci ve Velké Británii (tak, jak ji vnímá pan radní Kňourek). 


Alan Hollinghurst se mimochodem za aktivistu dá označit jen stěží, politicky se neangažuje. Je gay, a proto píše o vztazích takových, jak je prožívá a vnímá on – ale stále jsou to prostě milostné vztahy, ať šťastné, nebo nešťastné. 


Ráda bych podotkla, že je poněkud pozdě se proti, jak říká pan radní Kňourek, „prasečinám“ v literatuře bouřit: erotika a sex jsou součástí moderní literatury už velmi, velmi dlouho, a to samozřejmě i pokud jde o erotiku homosexuální. Vrtá mi hlavou, zda některý z členů rady četl celý román či se dodatečně seznámil alespoň s jeho částí, nebo zda se rada nechala šokovat jen a jen onou jedinou větou v uváděném krátkém úryvku. V každém případě Vám, vážené dámy a pánové, Linii krásy ke čtení vřele doporučuji, je to strhující dílo – a následující Cizí dítě je také mimořádně krásný a mistrně napsaný text. 


Na závěr vyjádřím před dalším jednáním Rady Českého rozhlasu svou velkou naději, že se snad nevracíme k dávným dobám, kdy byly knihy a jejich autoři stavěni před soud pro morální pochybenost. Stejně tak věřím, že ti, kdo mají posuzovat, co patří a nepatří do veřejnoprávního kulturního prostoru, vždy budou vzdělaní, kultivovaní, kompetentní a nepředpojatí lidé.


A úplně na závěr přidám jednu pasáž z české klasiky, Prima sezóny Josefa Škvoreckého. 


Díval jsem se, čekal jsem, co bude. Irena cákala nohama v zelené vodě, rukama se opírala o bílé kachlíky, opálená stehna měla trošku, ale příjemně rozpláclá a bylo jí vidět hluboko za ňadra. Zdeněk si románově hryzal spodní ret. Bylo mi jasné, že se pohádali. 


Nalevo pod stínohrou na oknech vyšvihla se Marie Dreslerová z bazénu, ale někdo ji chytil za nohy. Zůstala ležet na břiše a přidržela se malé spáry mezi kachlíky. Modré plavky se jí zařezávaly do rozkroku a lemovala je tam bílá kůže poodhalené zadničky. Marie ječela, ale Kočandrle, který ji držel za kotníky, nepustil. Jela pomalu ňadry po bílých dlaždičkách, až spadla nazpátek. Všude panovala všeobecná zábava. 


Podíval jsem se znova na Irenu, a Zdeněk už tam nebyl. Rychle jsem se ohlédl ke kabinám. Mizel právě v jedné z nich a hlasitě za sebou práskl dveřma. Opuštěná Irena seděla sama na kraji bazénu, čuměla do vody a pravou rukou se drbala na levém rameni. Předloktím si přitom stiskla ňadra a ve výstřihu se jí udělala nádherná pěšinka. 


Velmi prosím vážené členy rady, aby si jen v duchu pro sebe zkusili zhodnotit, zda na ně uvedený úryvek působí stejně drsně pornografickým a nepřijatelným způsobem jako plavecká pasáž z Linie krásy– a pokud nepůsobí, tak proč tomu tak je. 


S veškerou úctou"


Co dodat? Snad jen přání, aby poslanci při volbě radních do kontrolního orgánu veřejnoprávních médií měli šťastnější ruku. A apel, aby tyto volby přestali podceňovat. Je to totiž jejich vizitka.